Součástí konceptu hybridní války je bezesporu také podněcování kulturních válek, které se z kyberprostoru bohužel přelévají i do rozhodovacích mechanismů napadených států. Jednu z těchto kulturních válek jsme mohli nedávno sledovat v přímém přenosu při jednání Senátu Parlamentu České republiky o ratifikaci Istanbulské úmluvy. Mezi argumenty odpůrců ratifikace totiž převažovaly dezinformace velmi podobné těm z dílny prominentního kremelského ideologa A. G. Dugina. Překvapivé bylo jednak to, kolik z těchto některými senátory prezentovaných tvrzení Istanbulská úmluva vůbec neobsahuje, jednak i to, jak přinejmenším formálně renomovaná ústavní instituce jako Senát v této epizodě kulturní války selhala.
Co to vlastně je ta tolik nenáviděná Istanbulská úmluva?
Ta tolika mýty opředená a mnohými nenáviděná Istanbulská úmluva především není žádný tajný dokument, její text je běžně dostupný v originále i českém překladu na stránkách Rady Evropy, nebo i na Wikipedii. Oficiální název je Úmluva Rady Evropy o potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a ve stručnosti se jedná o mezinárodní smlouvu zaměřenou na potírání a prevenci násilí na ženách a domácího násilí. Zaměřuje na prevenci, ochranu obětí a stíhání pachatelů násilí páchaného na člověku pro jeho gender, tedy sociálně definované pohlaví. I když úmluva mluví výslovně o ženách, jakožto o primárních obětech domácího násilí, hned v článku 2 vybízí smluvní strany k aplikaci stanovených zásad na všechny oběti domácího násilí, tedy i na muže, děti nebo seniory. Úmluva také zavádí možnost působení neziskových organizací ve vymáhání smlouvou definovaných opatření.
Z dění na kvazimediální scéně je však zřejmé, že prokremelští dezinformátoři a také radikálnější část konzervativců, u níž existuje překryv některých ideohodnotových postojů s postoji Kremlu, má tendenci Istanbulskou úmluvu záměrně dezinterpretovat a bez uzardění o ní tvrdit to, co v jejím textu vůbec není. Z tohoto hlediska je bohužel opravdu zážitkem jen pro otrlé fajnšmekry čtení některých článků nebo vyjádření některých senátorů. Kdo toto utrpení vydrží, má na druhou stranu možnost udělat si poměrně solidní představu o tom, kdo z odpůrců úmluvy uvádí nepravdivé informace a následně se jen domnívat, proč tak činí. V této souvislosti se nabízí otázka, jestli někteří senátoři opravdu neví, co je to hybridní válka, a také na základě jakých podkladů se vlastně rozhodují, když zcela jistě disponují chytrými zařízeními s možností kdykoli si otevřít alespoň Wikipedii.
Proč je Istanbulská úmluva pro prokremelskou scénu tak důležitá?
Hlavním důvodem, proč si prokremelská scéna vybrala za cíl právě Istanbulskou úmluvu je fakt, že hlavním vektorem hybridní války vedené Ruskou federací je, tak jak řekl její duchovní architekt a propagandista A. G. Dugin, rozložit Západ zevnitř. To v případě Istanbulské úmluvy znamená najít uvnitř západní společnosti ty, co jsou proti LGBTQI+, proti Pride a pokračujeme-li dále, tak do tohoto výčtu můžeme bezesporu řadit i různými způsoby maskovaný odpor proti právům žen. Nezapomínejme na to, že část krajně pravicové scény s obdivem vzhlíží k faktu, že Ruská federace je zemí, kde je domácí násilí přinejmenším velmi velkoryse tolerováno. Cílem A. G. Dugina právě společně s těmito odpůrci rozšiřování lidských práv není nic menšího než zlikvidovat Západ zevnitř. Istanbulskou úmluvu si proruští propagandisté jednoduše vybrali, jelikož dané téma je ideální živnou půdou pro další silnou kulturní válku proti Západu. Nabízí se opět otázka proč, a odpověď je jediná: protože úspěšně mobilizovali dříve prozápadní část konzervativců pro aktivní likvidaci Západu zevnitř. V případě České republiky chtějí touto cestou zajistit hlavní geopolitický cíl Ruské federace ve střední Evropě, tedy CZEXIT. To, že se v případě Istanbulské úmluvy jedná o dokument Rady Evropy, a ne Rady EU, je samozřejmě detail, který prokremelská scéna již řešit nikdy nebude.
Skutečný problém je eroze spravedlnosti, ne Istanbul!
Až příliš bouřlivé dění okolo nutnosti neratifikovat jeden dokument a při té příležitosti si opět zanadávat na evropské instituce je však ve velmi příkrém kontrastu se skutečně vážným problémem. Tím je bezesporu zesměšňování role obětí sexuálního násilí. Věnoval snad někdo ze senátorů kritizujících ratifikaci Istanbulské úmluvy podobné množství energie také kritice nedávného, přinejmenším velmi kreativního výkladu trestního zákoníku ze strany brněnského soudu? Připomeňme si jeho rozhodnutí, že několikaleté a opakované znásilňování nevlastní dcery je možno vyřešit „podmínkou“. Bez pokusu oběti o sebevraždu, která vyvolala pozornost médií, bychom se o něm vlastně možná ani nedozvěděli, jelikož jde prý o rozhodnutí běžné. Kromě této medializace se o počtech obětí sexuálního násilí můžeme dozvědět například z policejních statistik. Ty však uvádějí jen nahlášené případy, ale podle různých odhadů zůstává až 95 % případů neohlášených. Důvodem tak malého procenta nahlášených případů jsou právě takto nešťastná soudní rozhodnutí a stále panující přesvědčení nezanedbatelné části populace, že si za to oběť údajně může sama. Oběti se tak domnívají, v řadě případů bohužel oprávněně, že se pachateli stejně nic nestane a že budou částí populace stejně jenom zesměšňovány. Ratifikace Istanbulské úmluvy by tak, ve světle takto nelichotivých událostí, byla alespoň symbolickou garancí, že existuje zájem problematiku takto vážné eroze spravedlnosti řešit.
Komu se hodí strach a programově živená frustrace?
Co se týče pozitivních změn v přístupu k obětem, tak z otevřených zdrojů lze usoudit, že například Policie České republiky velmi vylepšila přístup k obětem, nebo se o to alespoň snaží. Nejviditelnější práci však odvádějí neziskovky, které kompenzují to, co stát z důvodu nízké společenské poptávky dlouhodobě řešit odmítá. Všechny tyto snahy ale bohužel, z naprosto nepochopitelného důvodu, naráží na odpor prokremelské a radikálně konzervativní scény, která se snaží tyto změny prakticky ze všech sil znemožnit. Proč ale tento postup nejrůznější autoritáři tolik vzývají? Je tomu tak pravděpodobně proto, že důvod tohoto odporu není nepochopitelný, ale ve skutečnosti velmi dobře promyšlený kalkul spočívající v systematické touze autoritářů udržovat oběti (a nejen je) ve strachu a tím systematicky udržovat vysokou míru celospolečenské frustrace. Vysoká míra celospolečenské frustrace přijde každému průměrně slušnému člověku špatná, ne však autoritáři, který chápe, že vystrašené lidi lze velmi dobře manipulovat a ovládat. Celý na první pohled nesmyslný taneček okolo Istanbulské úmluvy tak lze shrnout jednoduše jako snahu prokremelské a „pseudonárodovecké“ scény (ve spolupráci s některými radikálními konzervativci a částí církve) vrátit zpět ovládání společnosti nikoliv prostřednictvím principů liberální demokracie, ale skrze programově živenou frustraci a mytologii. To, společně s podfinancovaným vzdělávacím systémem, vytváří hrdě omezené ignoranty, kteří se v noci budí strachy z čehokoliv „cizího“, kam lze zařadit i dezinterpretacemi a smyšlenkami opředenou Istanbulskou úmluvu. Který autoritář by si takovou společnost nepřál?
David Soukup (TOP 09 Praha-Kunratice)
