Včerejší den byl ve znamení pomoci.
Ráno nám začalo ve velmi přátelské atmosféře, byť jsme byli v rozpacích, co nás na místě čeká. Jakmile jsme dorazili do Hodonína, tak bylo naším úkolem vyložit všechny zásoby materiálů a naopak si vzít vše potřebné k naší práci.
Dobrovolníky vyzvedává pravidelně autobus a ten náš, který měl neobyčejně akční řidičku, která svým šibalským humorem dokázala pobavit celý autobus, nás zavezl téměř ke sběrnému místu v Hruškách. Kousek jsme se prošli, ale podle řidičky přeci zvládnou dobrovolníci všechno, dokonce autobus bez klimatizace! Hrušky nám vzaly dech. Část vesnice vypadala jako místo po bitvě. Nejviditelnější ztráty utrpěl místní kostel a mateřská škola. Pohled na zničenou krajinu ale doplnilo něco úžasného. Byly to právě stovky dobrovolníků, hasičů, vojáků, policistů a lékařů, kteří táhli za jeden provaz. Takový pocit sounáležitosti mezi lidmi je vzácný a tamní atmosféra tomu naprosto odpovídala. Lidé spolupracovali bez ohledu na politiku, náboženství nebo cokoli jiného. Každý se na vás na místě usmál nebo vám rovnou nabídl vychlazené pivo, opalovací krém nebo něco k jídlu. Mezi mé velmi zajímavé zážitky patří chvíle, kdy jsme si mohli společně s vojáky sednout a užít si v horkém dni trošku ledové zmrzliny. Navštívili jsme hned několik místních domů, kde jsme nabídli pomocnou ruku či zásoby. Byl to ohromný zážitek.
Jan Tichánek
