Číhošťský farář Páter Josef Toufar byl zatčen a umučen k smrti komunistickou státní bezpečností v Československu roku 1950 za údajný pohyb křížkem při adventním kázání v kostele v Číhošti na Vysočině. Zatčen a krutým způsobem mučen, vyslýchán a týrán, aby se přiznal k tomuto zfalšovanému pohybu křížkem v kostele. Zemřel 25. února roku 1950 následkem výslechů v plicním Státním sanatoriu v Legerově ulici v Praze. Estébák Ladislav Mácha, který prováděl kruté výslechy, byl odsouzen a uvězněn až po dlouhých 62 letech od spáchání vraždy. Jaký byl pravý důvod zatčení faráře Toufara? Dalo se smrti předejít? Kdo je odpovědný za bolestivou a násilnou smrt venkovského faráře?
Josef Toufar se narodil 14. července 1902 v Arnolci na Vysočině jako čtvrté dítě místnímu starostovi Josefovi Toufarovi a jeho ženě Marii. Vystudoval teologii v Hradci Králové. Jeho spolužáci ze seminářů vzpomínali na Toufarovu nevšední píli a houževnatost, se kterou studoval. Připomínali jeho zbožnost, která byla mužná a vroucí. 29. června 1940 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze, jeho slavná primice se konala v rodném Arnolci za účasti stovek místních i přespolních občanů. Jako kaplan nastoupil na farnost v městečku Zahrádka u Humpolce. Zde se zapojil do snahy krýt protinacistický odboj, pomáhal židovským rodinám a mezi obyvateli byl velmi oblíben. Po skočení druhé světové války se snažil na plno rozvíjet své pastorační aktivity, například v podobě zakládání Sdružení katolické mládeže, dále pořádal vzdělávací večery, sportovní akce, divadelní představení, taneční zábavy a připravoval žáky na zkoušky. V září roku 1945 dochází k prvnímu konfliktu s komunistickou zpupností, kdy při slavnostní salvě za padlé občany ve válce u památníku, je přestřeleno elektrické vedení a usmrceno 8 lidí.
V únoru roku 1948 po komunistickém puči je snaha, místních funkcionářů KSČ, o přeložení faráře Toufara na jiné místo z důvodu jeho přílišné oblíbenosti u místních obyvatel. Sám páter Josef Toufar pod politickým tlakem nakonec sám rezignuje a požádá o přeložení do nedaleké obce Číhošť. V obci Zahrádka se strhává lavina nevole, občané sepisují petici proti odchodu jejích oblíbeného faráře, marně. Dochází k zasílání výhružných dopisů funkcionářům z KSČ, avšak z rozhodnutí vyšší instance má být farář přeložen do 24 hodin.
Obec Číhošť se nachází v Českomoravské vrchovině a v době nástupu faráře Toufara zde bylo 1200 katolíků. Farář Toufar se po příchodu ihned pouští do práce a snaží se o znovuzrození místní fary, angažuje se v obecních záležitostech a zdobí ho píle, nasazení.
Komunistický režim bezprostředně po převzetí moci usilovat o likvidaci svých ideologických nepřátel, z řad armády, politiky i církve. Mezi největší nepřítele komunistické moci patřila církev, protože měla velký vliv na venkově, čímž představovala nebezpečnou překážku pro plánovanou kolektivizaci vesnice. Režim stupňoval politický tlak proti jejím představitelům a hledal vhodné záminky pro jejich likvidaci. Církev a její hodnostáři se odmítli podrobit marxisticko-leninistické ideologii, tím však režim přešel do otevřeného boje proti církvi. Prezident Klement Gottwald ustanovil tzv. církevní šestku, která se měla podílet na přípravě kompromitujícího materiálu proti církvi. Ve složení Alexej Čepička, Vladimír Klementis, Viliam Široký, Zdeněk Firlinger, Jiří Hendrych a Václav Kopecký. Byly připravovány příkazy na útok proti klášterům a zákony o podřízenosti římskokatolické církve státu. „Vyjasnily se fronty, Vatikán a biskupové se nehodlají dohodnout. Musíme změnit taktiku a izolovat církevní hierarchii a připravit půdu, abychom jim mohli zasadit další a poslední, zdrcující ránu.“ Pronesl prezident Klement Gottwald 29. června 1949. Páter Josef Toufar si je vědom této závažné situace, snaží se ve svých kázáních nevystupovat proti komunistických funkcionářům, jelikož má na srdci blaho své farnosti a svých farníků.
Vhodná záminka proti církvím se naskytla na sklonku roku 1949 v adventním čase. Na třetí adventní neděli 11. prosince 1949 se v Číhošti při kázání zřetelně pohnul křížek na hlavním oltáři. Páter Toufar byl na tento neobvyklý jev upozorněn věřícími během mše, avšak se snažil své farníky uklidnit. V žádném případě si v době vzrůstajících církevních represí nepřál publicitu, která by přitáhla pozornost stranických orgánů. Onen úkaz vidělo 20 očitých svědků. „Já jsem se v té chvíli podívala na oltář, pan farář učinil tato slova: „Zde ve svatostánku je náš Spasitel“ a v té chvíli jsem viděla, jak se křížek vychýlil doprava a pak doleva, pak zase doprava a doleva, pak zůstal stát.“ z výpovědi Marie Rosičkové, která se nacházela v kostele při onom úkazu. Tato událost se zapsala do podvědomí jako tzv. Číhošťský zázrak. Vzhledem k české povaze se ona událost rychle roznesla mezi obyvateli a z kostela se stalo poutní místo, kam se sjížděli věřící z širokého okolí. O tuto událost se zajímal sám prezident Klement Gottwald, který pověřil svého zetě Alexeje Čepičku, aby událost vyšetřil a použil k propagandistickému využití proti církvi.
28. ledna 1950 požádali dva pracovníci Státní bezpečnosti, vydávající se za pracovníky zahraniční tiskové agentury, faráře Josefa Toufara, aby jim ukázal kostel. Poté, co farář vyšel před faru, byl násilím vtažen do auta a odvezen do Valdické věznice na Jičínsku. Ve vězení je bez jakéhokoliv sdělení obvinění krutě vyslýchán sedmičlennou Instruktážní skupinou Státní bezpečnosti v čele s vyšetřovatelem Ladislavem Máchou. Rozkaz zněl: „dostat doznání za každou cenu!“ Farář Toufar byl mučen bitím, elektrickým proudem, žízní, odepíráním spánku, psychickým terorem a pitím tekutiny, patrně kyseliny. Měl být donucen k podepsání doznání o svévolné manipulaci s křížkem v kostele. Jaký byl tedy důvod zatčení faráře Josefa Toufara? Toufar měl být hlavním obžalovaným v politicky motivovaném procesu proti církevním hodnostářům. Státní bezpečnosti se však nepodařilo zprovoznit složitý mechanismus, který se snažila vytvořit v kostele pro účely natáčení filmu „Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení.“ Tímto filmem se režim snažil vykreslit faráře Toufara jako člena spiklenecké sítě, jež byla řízena pokyny z Vatikánu, a ze Spojených států Amerických. Krátký film měl sloužit jako propagandistický nástroj proti církvi v chystaných monstrprocesech.
Farář Josef Toufar byl převezen v noci z 23 na 24. února 1950 z Valdické věznice do Číhošti, aby mohl zahrát v připravovaném filmu jako hlavní spiklenecká postava. Farář byl ve velmi špatném zdravotním stavu, na jeho obličeji byly viditelné známky brutálního násilí a mučení, v ústech vyražené zuby. Při vysvětlování, jak při kázání tahal za železný drát a tím pohyboval složitým mechanismem, zároveň i křížkem. Při natáčení musel být přidržován příslušníky StB. Jeho vážný stav donutil StBáky po dvouminutovém záznamu, aby Toufara odvezli zpět, nahradit ho musel člen prokuratury doktor Čížek. Farář si stěžoval na bolesti břicha a teprve ráno 25. února 1950 byl převezen do Státního plicního sanatoria v Praze, kde umírá na následky mučení. Oficiální zpráva o úmrtí hovoří o prasklém vředu. Dalo se smrti předejít? „Při operaci Josefa Toufara jsem tehdy asistoval. „Dělali jsme všechno, co bylo v lidských silách, ale toho člověka nebylo možno zachránit. Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti. Tělo bylo pokryto modřinami na prsou, břiše, nohách, pažích. Všade. Neostýchám se použít slova vražda!“ vypověděl 18 let po smrti faráře asistující lékař František Mauer.
Státní bezpečnosti se nikdy nepodařilo prokazatelně vysvětlit pohyb křížku v kostele a onen film byl nakonec zničen, avšak byly tajně pořízeny tři kopie. Páter Josef Toufar byl pohřben na Ďáblickém hřbitově pod cizím jménem Josef Zouhal do hromadného hrobu, aby se z jeho posledního odpočinku nestalo poutní místo. Kdo je odpovědný za trýznivou smrt faráře Josefa Toufara? Vyšetřovatel Ladislav Mácha byl, v roce 1963, potrestán stranickou důtkou a propuštěn z Ministerstva vnitra. Potrestán nebyl za umučení Toufara, ale za znemožnění následného politického procesu proti církvi. Roku 1998 jej Obvodní soud pro Prahu 6 uznal vinným ze zneužití úřední moci a z těžkého ublížení na těle, a odsoudil jej na 5 let. O rok později mu městský soud v Praze snížil trest na 2 roky nepodmíněně. Ladislav Mácha nastoupil trest roku 2002, po roce byl propuštěn. Ostatní viníci smrti Josefa Toufara již zemřeli nebo nebyli doposud potrestáni. Ostatky Josefa Toufara byly z Ďáblického hřbitova vyzvednuty v listopadu 2014 a na základě analýzy DNA bylo určeno, že se jedná o faráře Josefa Toufara. 12. července 2015 se uskutečnil v obci Čihošť pohřeb ostatků Josefa Toufara, které byly uloženy do krypty v čele kostela za bohoslužby kardinála Dominika Duky.
20. července 1954 přijíždí do Zdeslavic u Číhoště, kde žije Marie Pospíšilova-Toufarová, auto s příslušníky StB. Zastavují Marii Pospíšilovou a předávají ji náprsní peněženku a cibulové hodiny se slovy: „ Váš strýc byl v roce 1950 následkem prasklého vředu operován, avšak tento zásah zůstal bez výsledku a pacient zemřel. Pohřeb proběhl v Praze Ďáblicích, brzy budete vyzvána k pozůstalostnímu řízení. Tímto je případ považovaný za uzavřený.“ Rodina faráře Toufara byla o jeho smrti informována až po 4 letech. Odkaz Pátera Josefa Toufara a jeho mučednické smrti slouží jako odkaz budoucím generacím, které by neměly zapomenout na vlastní minulost a zločiny páchané komunistickým režimem.
Obyčejný farář z neznámé vesnice byl zatčen, následně obviněn ze zneužívání dětí a ze samovolného pohnutí s křížkem v rámci spiknutí proti socialistickému zřízení, které bylo řízeno ze zahraničí. Měl být odsouzen v rámci vykonstruovaného procesu proti církevním hodnostářům na objednávku samotného prezidenta Klementa Gottwalda. Páter Josef Toufar byl umučen k smrti Státní bezpečností a následně pohřben do neoznačeného hrobu, aby byla tato vražda zapomenuta. V roce 2013 byl zahájen proces blahořečení, aby mohl být Páter Josef Toufar prohlášen za svatého.
Jeho umučení budiž nám mementem o zločinech komunistické vlády.
Literatura:
Doležal, Miloš. 2012. „Jako bychom dneska zemřít měli: Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara.“ Pelhřimov: Nová tiskárna.
Internetové stránky:
Joseftoufar.cz
Ostatní zdroje:
Svědectví pamětníků
