Evropa má mravní povinnost poskytnout azyl a bezpečí těm, kdo skutečně utíkají před nesvobodou, válkou a násilím. Měli bychom přijmout především syrské a irácké křesťany, kterým jde skutečně o život a žádná země v oblasti je nebude chtít přijmout. Dále pak jezídy, členy dalších náboženských menšin, „odpadlíky od víry“ a LGBT osoby, kteří všichni čelí nebezpečí smrti a násilí, pokud zůstanou na územích pod vládou IS.
Je však nereálné, aby se Evropa postarala o miliony migrantů z Blízkého východu a Afriky, není to reálné ekonomicky a politicky. Měli bychom striktně odlišovat ekonomické migranty od skutečných uprchlíků a ekonomické migranty vracet. Evropa musí začít spolu s USA a Ruskem řešit konflikty na Blízkém východě a v Africe a přestat se naivně upínat k chiméře Arabského jara. EU musí v souvislosti s rozvojovou pomocí klást podmínky, např. právě bezpečnostní.
Jsme toho názoru, že je potřeba čelit pašeráctví, střežit vnější hranici EU a po migrantech požadovat, aby dodržovali právní řád a zvyklosti evropských zemí.
Kvóty pro přerozdělení migrantů jsou nejen nesmyslné, ale i nesprávné v prostoru, kde zaručujeme svobodu pohybu a pobytu. O tak důležité a citlivé věci jako povinné kvóty nemělo být v EU rozhodnuto většinovým hlasováním a rozumíme tomu, proč toto rozhodnutí lidé ve střední Evropě nesou nelibě.
Za vnitřní bezpečnost jsou odpovědny národní vlády, proto by o přijetí uprchlíků měly rozhodovat jednotlivé vlády členských zemí EU, ne Unie. Nesouhlasíme, aby tak závažná věc byla řešená v Bruselu a proti vůli národní vlády. Je suverénním právem obyvatel země mechanismy zastupitelské demokracie rozhodnout, jakou bude mít země azylovou a imigrační politiku a má si o tom dotyčný stát rozhodnout sám, podle principu subsidiarity a ne mechanismem povinných kvót proti vůli volených reprezentantů dané země a proti vůli obyvatel.
Jako nemístné považujeme srovnávat současnou migraci s emigrací z nacistických či komunistických zemí, tehdejší utečenci nedostávali ani zdaleka takovou sociální a materiální podporu jako dnes a nevíme o případech, že by v utečeneckých táborech vypukly násilné nepokoje či že by se výrazněji podíleli na páchání kriminální činnosti.
Nevidíme migraci jako řešení demografické situace, od toho by měla být pro-rodinná politika evropských států. Také migraci nevidíme jako zdroj pracovní síly za situace, kdy máme v EU stále ještě značnou nezaměstnanost a v několika zemích velmi vysokou nezaměstnanost mladých lidí.
Strach je přirozená emoce a trvání lidí na evropském způsobu života nemůžeme označovat za rasismus. Evropští politici by si měli uvědomit, že nikdo z nich nedostal k podpoře masové imigrace mandát. Měli by také obyvatelům evropských států a svým voličům odpovědně říkat, jak obtížná integrace migrantů bude a kolik bude daňové poplatníky stát na ubytování, sociálních službách, dávkách a školství a možná také přiznat, že se v zemích západní Evropy častokrát nezdařila.
Odmítáme okřikování obyvatel ČR západoevropskými politiky. V ČR bez problémů žije asi půl milionu cizinců, bez problémů tu žijí desetitisíce Ukrajinců a Vietnamců a ČR udělovala asyl mnoha Kubáncům, Bělorusům, Ukrajincům, Rusům, a to bez větších problémů či odporu obyvatel. Věříme, že ČR může poskytnout pomoc a ochranu skutečným uprchlíkům, jednoznačně však trvajíc na zachování přísných bezpečnostních standardů a na respektování kulturních a historických specifik naší země, jak to ostatně dokládají bezproblémové vztahy s Ukrajinci či nedávné rozhodnutí Vlády přijmout irácké křesťany.
Odmítáme úvahy o redukci Schengenského prostoru. Paradoxně někteří politici západní Evropy chtějí z prostoru volného pohybu osob vyřadit země střední Evropy, které, jak se ukazuje, jednají s oprávněnou opatrností a snad jako jediné dodržují pravidla a jsou schopny střežit společnou evropskou hranici.
S obavou sledujeme zhrubnutí veřejného diskursu a prohlubující se polarizaci ve společnosti.
Jsme přesvědčeni, že místo prázdných prohlášení a křečovité přebujelé politické korektnosti by měly evropské politické elity začít se vší obezřetností a vážností jednat tak, aby dostály svému hlavnímu pověření, které dostaly od svých evropských voličů, tj. především zajistit bezpečí obyvatel svých států. Pak, věříme, si zaslouží důvěru obyvatel Evropy a tak i zachrání evropskou jednotu.
